Novoroční předsevzetí je pojem. Předsevzetí k zahájení školního roku asi ne. Jsem pro, aby se o něm začalo uvažovat. Takto jsem přemýšlela s ubývajícími dny měsíce srpna. Proč? Podnět mi dal zážitek, který v sobě nosím již od jarní výstavy bonsají v botanické zahradě v Troji. Návštěva této zahrady je vždy pro mě povznášejícím aktem. Obzvláště když jdu obdivovat bonsaje a krásu rozkvetlých rododendronů v japonské zahradě. Už cestou do Troje se ve mně probouzí příjemná energie. Letos, když jsem z horní bohnické části zahrady sestupovala prudkým svahem k japonské zahradě, míjela jsem zde několik rodin s malými dětmi. „Nechoď tam! ... Pojď sem! ... Spadneš! ... Nelez tam! ... Je tam velká housenka! Sežere tě!“ takto pokřikovali rodiče na své děti. Smršť těchto vět mě zasáhla během několika málo minut. Moje příjemné naladění se rozplynulo. Cestou mezi květy rododendronů se mi do hlavy stále vkrádal nepříjemný pocit ze slov, kterými rodiče upozorňovali děti na nebezpečí svahu. Od té doby jsem si více a více uvědomovala, jak je potřeba, abychom si my rodiče, my pedagogové uvědomovali, že obsah i forma naší řeči děti formuje. Jakými větami je spoluvytváříme nebo postupně negativně manipulujeme?
„Dospěláci“! Mohli bychom se chvíli zastavit, ztišit a hledat nová vyjádření? Pravdivá a dětem srozumitelná? Jestliže chceme pomoci při vytváření osobnosti dítěte, měli bychom se rovněž snažit stimulovat děti k poznávání jejich jedinečných osobních kvalit, jejichž rozvinutí je podmínkou pro celkový pozitivní životní pocit a z něj vyplývající úspěšnost v rodinném i profesním životě.
Tak co, dospěláci, budeme na sobě pracovat, abychom byli lepšími rodiči a prarodiči? Dáme si předsevzetí?

Milada Stroblová