Ze zápisníku Karla Hynka Máchy se dovídáme, jakou trasu slavný český romantik volil pro svoji několikadenní pěší pouť z pražského Dobytčího trhu na nejvyšší vrchol Krkonoš: „Outerý. Z Prahy ráno ve čtyry hodiny dne 20. Srpna 1833 přes Líbeň, Prosík, okolo Střížkova, přes Ďáblice, okolo Bakoměřic do Líbeznice, odtuď po silnici přes Labe na Štěpánském přívoze až do Mělníka...“
Pokud bychom Máchovo putování sledovali dále, zjistili bychom, že básník nevolil nejkratší ani nejpohodlnější cestu: Svatý Ján na kopci, Vysoká, Kokořín, Houska, Bezděz, Mladá Boleslav, Valečov, Kost, Trosky, Hrubá Skála, Jičín, Veliš... Hrady, památná místa, ale především kopce. Na cestě, kterou výrazně poznamenalo puzení k výšinám, z nichž snad lze zahlédnout „v dálce vysoké modré hory“, nechybí Ďáblice.
My Ďábličáci máme štěstí. Nemusíme jako Mácha za ranního šera pochodovat přes polovinu města, abychom stanuli na jednom z nejvýše položených míst Prahy. Blízké i vzdálené obzory svého kraje můžeme přehlédnout z kamenné vyhlídky vrchu Ládví. A je na co se dívat. Kužele Českého středohoří, Říp, Ronov, Vlhošť, Bezděz. Co vrch, to osobnost. Ještěd, Krkonoše. Bože, jak jsou Čechy malé! Obracím zrak k oblým hřbítkům, za nimiž tuším údolí Vltavy. Hledím na siluety stromů s doširoka rozprostřenými korunami a vzpomínám na Afriku, v níž jsem nikdy nebyl. Mohutný baldachýn ořešáku a pod ním červená střecha, je čas k návratu. Ten výhled je výsadou, dokážeme jej ocenit?
Podobně jako Mácha i my, lidé dvacátého prvního století, vystupujeme na výšiny, abychom přehlédli obzor. Co nám to přináší? „Pocit identity – tady jsem, to je můj kraj.
To není jenom kraj, ale také můj citový a myšlenkový kontext, sem patřím. Rozhlížím se kolem sebe a lépe vnímám sebe.“ Říká Václav Cílek, geolog s citlivou duší básníka.
Snad již lépe rozumím nedokončené větě z Máchova zápisníku: „Lidé myslí na zemi, a tudy jakoby i ona myslela, oni jsou co žilky mozku...“
Dušan Andrš