Žijeme v době, která je v pohybu. Dnešek příliš nepřeje těm, kdo by se chtěli loudat, natož pak „kulhavým poutníkům“, kteří sobě a druhým kladou otázku: „Odkud a kam?“ Jistě nejsem sám, kdo si ve shonu všedních dní mnohdy jen obtížně vybavuje, co dělal před pěti či deseti dny. I tak občas zažívám chvíle, jež se mi při pohledu zpět jeví jako kameny zvláštních tvarů, vyčnívající z rychle uplývajícího proudu řeky času. V květnu jsem prožil přinejmenším dva takové okamžiky. První začátkem měsíce na ranním vítání ptačího zpěvu na vrchu Ládví. Druhý koncem měsíce při večerním koncertě barokní hudby v ďáblické kapli. Co způsobilo, že mi obě události znovu a znovu přicházejí na mysl? Jistě to byl čas. Sobotní ráno i nedělní večer jsou vhodnou dobou k tomu, abychom se věnovali něčemu nevšednímu. Určitě to bylo místo. Navštívit ptačí sousedy znamenalo sejít z cesty a postát na místech, která při procházkách ďáblickým hájem většinou míjíme bez povšimnutí. Vyslechnout koncert znamenalo ponořit se do nitra půvabného sakrálního prostoru, ukrytého před zraky kolemjdoucích za omšelým průčelím. Bezpochyby to byly tóny. Nerozpoznám po hlasu jediného zpěvného ptáka, pohvizdování a cvrlikání opeřených sousedů však znělo jako pozdravení, na které se slušelo odpovědět: „Zdravím tě ptáku něhy a usmání, ptáku prvního laskání, nezapomenu nikdy tvůj smích, seděl jsi jak na věži vysoko ve větvích...“ Pramálo rozumím barokní hudbě, směle vystavěné a mistrně zahrané skladby mi však daly nahlédnout do nitra nádherných lidí minulosti, jejichž rozum a cit dokáže i přes propast staletí rozezvučet struny našich duší. Především to však bylo ztišení... Za chvíle, kdy „bez hnutí jsem sledoval, jak se svět hýbe“, děkuji paní Simoně Dvořákové a Alžbětě Mošničkové, panu Martinu Smrčkovi a všem dalším organizátorům obou nevšedních zastavení.
Za pomoc při psaní úvodního slova děkuji Josefu Čapkovi, Jacquesi Prévertovi a Ou-jang Siouovi.
Dušan Andrš