Prázdniny utekly jako voda a škola volá. Jak jsem vždycky nenáviděl shovívavé povzdechy babiček a dědečků, tetiček, strýčků a mnoha dalších příbuzných i nepříbuzných:
„Tak už máš půlku prázdnin za sebou, viď?“
„Poslední týden prázdnin, že už se těšíš do školy?“
Už se připravuješ do školy? Máš sbalenou tašku?“
Nepamatuji se, že bych se býval někdy do školy během prázdnin těšil. A to jsem nebýval špatný žák a ani flink. Naopak přesně vím, jak jsem jako voják (pomyslně) stříhal metr a natahoval každičký den té nádherné letní svobody.
Jenže čas se nezastavil, a když už škola začala, během prvního dne jsem se s tím smířil. Zkrátka do školy se musí a prázdniny se zase vrátí. Sice za dlouho, ale určitě.
Škola právě začala i u nás v Ďáblicích. Nová budova U Parkánu se zaplnila. Prvňáčci vykuleně hledí na všechny ty novoty, vláčejí tašky zbytečností, ztrácejí přezůvky, zapomínají školní potřeby...
Deváťáci mají pocit všemocnosti, škola je konečně jejich, nikdo není víc. Až v pololetí si uvědomí, že nejdelší část jejich dosavadního žití končí a brzy vstoupí do opravdového života. Ale nyní, v září? Podobné představy jsou ještě kdesi za horizontem...
Není škola jako škola. Jsou školy vyhlášené, s jedinečným učitelským sborem, školy ambiciózní, které kladou na žáky velké nároky, ale také školy, kde mít samé jedničky od shora až dolů není až tak náročné.
Teprve při přechodu z jedné školy do druhé si rodiče i žáci mnohdy poprvé uvědomí všechny ty rozdíly. Naše dvojčata sbírala po dva roky jedničky na základce ve Dvoře Králové. Návrat po dvouleté odmlce zpět do pražské „jazykovky“ byl pro všechny nepříjemným procitnutím. Jedničky se změnily na trojky, objem učiva vzrostl několikanásobně, a byvší premianti v angličtině bojovali „o přežití“. Vše jsme zvládli,
zůstala jen nepříjemná zkušenost.
Jaká je ta naše ďáblická škola? Někdo na ni nedá dopustit, jiní ji kritizují. Podle mého soudu stojí tak někde uprostřed. Jistě jsou školy lepší, prestižnější, ale také školy mnohem horší. I v našem nejbližším okolí hned na sídlišti se setkáte s oběma typy. Nespornou výhodou ďáblické školy je její domácký charakter – žáků není tolik, všichni se navzájem znají – vždyť do stejné školy mnohdy chodili i maminky a tatínkové dnešních žáčků. Kromě toho je její budova jediným místem společenského setkávání místních, ať už se jedná o veřejná vystoupení dětí, pořady pro seniory nebo třeba plesy.
Některé skutečnosti v naší škole, třeba kvalitu (vzdělanost, věk, počet mužů) učitelského sboru, asi ovlivnit nedokážeme, jiné však ano. Když se budeme více věnovat vlastním dětem, jistě se budou ve škole lépe chovat a učitelé budou mít místo jejich okřikování více času na vlastní výuku. Když se budeme více zajímat o školu, ať už jako rodiče, prarodiče, zastupitelé nebo jen občané, jimž není život v obci lhostejný, můžeme leccos změnit k lepšímu. A protože je nejlepší začít od sebe, měl bych tu hned jeden námět. Proč je malé školní hřiště u školy celé roky zavřené, i když stálo mnoho peněz? A proč nikdy nebylo otevřené i pro veřejnost? Příležitostí ke sportování v Ďáblicích zase tak moc není. Přeptám se.
Možná vás právě v této chvíli napadlo něco dalšího, co by se dalo zlepšit nebo co se vám nelíbí. Sem s tím! Napište nám do redakce, pokusíme se s tím něco udělat. A já osobně začnu tím hřištěm...
Martin Smrček