Vracím se z města. Vystupuji z metra a zahýbám do podchodu. Změtí kroků se proplétá zpěv houslí. Mám štěstí, virtuóz malé postavy a asijských rysů tu hrává jen zřídka. Skryt před zraky pospíchajících vysílá do přítmí průchodu tóny prozářené sluncem. Čekám na autobus a pozoruji postaršího bezdomovce. Zabydlil se na lavičce prosklené zastávky. Těší se krásou tónů nebo přemýšlí o tom, jak přečká noc? Vstaň a jeď do Letňan! burcuje autobus směřující do nákupního centra. Apatický muž bez domova zůstává. Přijíždí stotrojka. Nastupují povědomé i neznámé tváře a také spousta omladiny. V autobuse je rušněji než jindy. Míjíme Akcíz. „Co to tady máte za hustej kopec s čárama?“ podivuje se přespolní mladík. „To je plný bordelu, ty vole, přece skládka!“ vysvětluje ochotně jeho průvodce. „Tý jo, to je dílo!“ vyráží uznale tazatel. „Na náměstí namalovala cukrárnu s komínem a kino s plátnem a s opravdickejma sedačkama!“ vzdychá zasněně dívenka školního věku. „Vážně? A kam?“ ptá se s pohledem upřeným do dálky její matka. „Tento autobus jede do konečné zastávky Ďáblice“ hlásí reproduktor. „Nekonečná Ďáblice!“ volá vzrušeně malá holčička. „Snad konečná, ne?“ opravuje ji starší muž. „Ne dědo, jede do nekonečné!“ trvá na svém holčička. Musím vystupovat, spěchám domů. Ještě dlouho mi zní v uších, ta nekonečná Ďáblice.
Dušan Andrš