kdy mne po čtvrté hodině ranní vzbudí – do letošní zimy neznámý – zvuk jakéhosi stroje. Když jsem ho slyšel poprvé, vstal jsem a odhrnul záclonu. Nevěřil jsem vlastním očím – pod okny se nám hnal jakýsi minihrabač sněhu a podél domu za ním zůstávala krásně čistá metr široká stopa prostá sněhu.
Ještě loni bylo sněhové ráno pro nás, pracující, černou můrou. Vstát o půl hodiny dříve, rozespalý popadnout hrablo a smeták a těch sto metrů se pokusit zbavit sněhu. A protože se u nás vstává do práce a do školy zřejmě později, než je běžné, bojovat také s přimrzlými stopami pod sněhem, které zde zbyly po ranních ptáčatech.
Průšvih byl, když se zaspalo. Pak už čas na úklid nezbyl a chodník kolem našeho domu svítil do dáli jako bílá vrána mezi černými. Navečer byl boj se zašlapaným chodníkem obvykle skoro marný, podobně jako ve dnech, kdy sněžilo trvale.
Můj nejvřelejší dík tak patří těm, kteří každé zasněžené ráno obětavě čistí chodníky v Ďáblicích. A vedení obce, které to zajistilo. Možná si ani neuvědomí, kolik času a stresu, alespoň naší rodině, ušetří. Dík za každé nové ráno, kdy zvuk motoru pod okny zase uslyším.

Martin Smrček